Skvělý ultramaratonský výkon se podařil našemu kamarádovi a reprezentantovi barev naší TJ Dušanu Kopečnému. V běžeckém závodu na 48 hodin na Kladně zaběhl na konci července 321,895 kilometru, kterými si vylepšil svůj osobní rekord a dosáhl na absolutní prvenství. Dušanovi gratulujeme a nechme o závodu promluvit jeho samotného.

„Kladno jsem si letos zvolil jako místo svého jediného domácího závodu a jako výzvu jsem si nastavil překonání mety 300 kilometrů za 48 hodin. Na stejné distanci jsem debutoval v roce 2017 rovněž v Kladně a tehdy jsem uběhl 287 kilometrů. O rok později jsem vyměnil závod na 48 hodin za čtyřiadvacetihodinovku, stal se vicemistrem republiky a díky tomu se kvalifikoval na mistrovství světa ve francouzském Albi. Letos jsem zvolil přesně opačnou taktiku a změnil registraci z 24 hodin na dvojnásobnou. Necítil jsem se totiž na zlepšení svého osobáku (219 km) a dát „jen“ dvě stě kilometrů mi nepřišlo jako dostatečná motivace. Proto jsem se po třech letech rozhodl zkusit napodruhé překonat tři sta kilometrů – vloni jsem to sice dokázal dva týdny po Albi na pásu, ale to se nepočítá.:-)

Do Kladna jsem si letos vzal klubovou podporu; nezbytný support mi dělali kolegové z Ligy stovkařů Michaela a Michael Müllerovi z Uničova. Bohužel vzhledem k hygienickým opatřením přijatým v souvislosti s Covid-19 jsme byli po dvou hodinách upozorněni, že doprovod nesmí na občerstvovací stanici a já si tam musím brát všechny věci sám. I přesto mi pomáhali a chystali potřebné doplňky a věci, které jsem měl připravené. Tato spolupráce perfektně fungovala až zhruba do poloviny závodu, kdy mě začal trápit zdravotní problém na noze nad kotníkem někde u hlezna. Nohu jsem nemohl pořádně ohnout a skončil na ošetření u lékaře. Ten mě zkusil celého odblokovat, nohu mi promasíroval a natřel kalciovou mastí. Problém označil za zánět, s nímž nemůže bohužel jinak nic dělat. Závod jsem považoval za ukončený, proto jsem poslal svůj doprovodný tým domů na Moravu a šel si lehnout.

Probudil jsem se po dvou hodinách, obul si nazouváky a šel dokončit kolo s tím, že vrátím číslo a je konec. Postupně se mi to ale rozleželo v hlavě. Před usnutím jsem si vzal prášek proti bolesti, který zapůsobil, takže jsem se zkusil rozběhnout a ono to šlo… Postupně jsem se z pátého místa, na které jsem spadl z prvního kvůli pauze, zase vrátil do vedení, a to jsem nakonec udržel. I když to byl slušný masochismus, musel jsem si vzít ještě dva prášky a mazat nohu Voltarenem. Před druhým Italem Marcatem jsem udržel zhruba kilometrový náskok a „utrpěl vítězství“. Hlavně jsem si ale splnil svůj cíl překonat 300 kilometrů, navíc s rezervou. Výsledných 321 kilometrů je můj nový osobní rekord na 48 hodin, ale také moje zatím nejdelší uběhnutá vzdálenost. Věřím, že ji však určitě překonám v září na své premiéře na šestidenním závodu u Balatonu. Hlavní ale byly zážitky. Měl jsem tu čest mít na hlavě věnec pro vítěze stejný jako Radek Brunner, který vyhrál závod na 24 hodin. Úžasný byl můj doprovodný tým; bylo to vůbec poprvé, co jsem měl k dispozici dva pomocníky, a bylo to znát. Škoda, že jsem své přátele poslal v půlce závodu domů, ale oni spěchali a nemělo smysl je na místě držet, když to vypadalo na konec. Po zbytek závodu jsem se musel spolehnout jen sám na sebe, ale nakonec mi ještě pomohl kolega ultramaratonec Standa Sotolář, který závod zabalil po 114 kilometrech. I jeho nezištná kolegiální pomoc je zážitkem sama o sobě. Dojmy z toho, jak jsem se v závěru naháněl o výhru s Italem a běhal po 290 kilometrech úseky po čtyřech minutách na kilometr, to se už ani popsat nedá.:-)“